Od písma ke znaku

V průběhu šedesáté dekády zpracovával Jan Kubíček současně podněty několika dobových směrů. Dělal to svébytně a „nezastavil se“ u nich na dlouho, zjednodušením a abstrahováním došel velmi rychle k vlastní tvůrčí platformě.

V letech 1962-63 pronikalo do jeho prací písmo. Kubíček fotografoval struktury starých zdí a torza nápisů na zašlých vývěskách a reklamních tabulích, začleňoval fragmenty textů i jednotlivá písmena do strukturovaných koláží (často s destruovaným či mačkaným papírem, který přetahoval lakovými lazurami) či reliéfů, používal je na obrazech i v souboru prací na papíře: monotypech, grafikách. Ve stejné době vytváří i skupinu objektů s asamblážovanými nalezenými předměty, tabulkami, domovními čísly atd.

Písmo a nápisy zprvu fungují jako odkaz ke světu města a periferie. Rychle se však osamostatňují a v roce 1964 je Jan Kubíček v menších souborech frotáží a „tabulí“ používá už jen jako izolované grafémy a geometrické prvky.

O další rok později vzniká první „hard edge“ obraz. Písmena se proměnila v pouhý vizuální tvar zbavený sémantického významu. Hlavní roli mezi písmeny hraje pro Kubíčka litera „L“. S tou sehraje umělec v následujících letech nejedno překvapivé konstruktivní představení: přidělí mu různé logické pozice, které bude měnit, spojuje ho do párů a podobně.

Přestože už Jan Kubíček jednoznačně zamířil do zcela jiných výtvarných krajin, nedokázal opustit a nedopovědět svůj načatý příběh o městském folklóru. V letech 1965-67 dokončuje skupinu velkých obrazů, které nazval Signály a Neony – v nich se ještě propojuje vliv městských světel a reklam s písmem redukovaným na znaky. Jestliže v raném mládí umělce vždy vzrušovala noc a měsíc nad městem, nyní navázal na tuto mladickou notu v nové poloze. Vazba na město se ale postupně vytrácí a Jan Kubíček se zabývá organizací obrazové plochy s nesémantickými, pouze grafickými znaky.